Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 10. ČÁST

27.03.2009 (10:26) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5626×

10. ČÁST

Edward:

Vyjel jsem z naší garáže. A jel rovnou k Belle. Musela slyšet auto, protože jsem najednou slyšel, jak prudce seběhla schody a na těch z domu, už se ji to nepovedlo. Zrovna jsem vjížděl a viděl jsem celý její pád. Možná bych ji stihnul chytit, ale to bych musel vystřelit auta extremní rychlostí, vyrazit jeho dveře, nechat ho jet a přiřítit se k Belle. Ale všiml jsem si toho pozdě. Už ležela v bahně na svojí ruce.

„Bello, Bello, dobré je ti něco?“ Křičel jsem a přitom běžel k ní. Měl jsem o ni strach. Chvilku se ještě vykuleně koukala, byla asi v šoku. A potom se zničehonic začala hrozně smát. Co je tu jako směšného? Skláněl jsem se nad ní a nevěřil vlastním očím. Ona se skutálí ze schodů a směje se?! Už jsem vážně nevěděl, co mám dělat.

„Jo fajn, jen mám zlomenou ruku“ Joo fajn, jen má zlomenou ruku? Vykulil jsem na ni ještě více oči. To si ze mě dělá srandu. Co to je za reakce, na tohle nejsem zvyklí, ale aspoň mluví.

„Jakou?, ukaž!, bolí to? Co mám dělat? Chceš nějak pomoct? Bolí to?“ Nesnesl jsem představu, že Bellu něco bolí. Plácal jsem a plácal. A ona se zase začala smát! Ona se zbláznila. Konstatoval jsem.

„Né v pohodě“ vstala ze země a mluvila pokrok.

„jen potřebuju do nemocnice, a ještě se jdu převléct“ Při tom, když mluvila o převlíkání, na sebe ukázala, a já jsem se usmál. Vypadala, jako kdyby vylezla z chlíva. A měla pravdu do nemocnice potřebovala a převléct se taky.

„kdyby ses viděla, nestihl jsem Tě chytit, ale ten tvůj výraz když jsi padala“ Musel jsem si rypnout. Zatvářila se ublíženě, ale potom jsme se oba začali smát. Atmosféra, už byla odlehčená. Byla ještě hezčí, když se smála. Opatrně jsme vešli do domu, nikdo tu nebyl.

„počkáš na mě chvíli, prosím“ řekla mi, když jsme vešli do domu a ukázala mi na sedačku, abych se posadil.

„Jistěě“ Odpověl jsem ji s úsměvem.

Běžela do schodů. Asi ji nestačilo, že se dneska, už jednou málem zabila. A jak jsem předpokládal, tak spadla.

„Auuu“ Zakňučela bolestivě. Ale to už jsem byl u ní a sbíral ji ze země. Spadla na tu zlomenou ruku. Muselo ji to dost bolet. Měla totiž na obličeji bolestivou grimasu.

„Proboha Bello, už neběhej“ Požádal jsem ji, se smíchem. Ale ona se nesmála. Vapadala, že se za chvíli rozbrečí. Tak jsem ji popadl kolem pasu a pomaloučku jsem ji tam vedl. Užíval jsem si každou chvilku u ní. Ukázala mi, kde má pokoj. A já ji tam bez problému dotáhl, myslím, že by ty schody vyšla sama, ale byla taková slaboučká. Tak jsem jí musel pomoct. Posadil jsem ji, na dřevěnou židli. Nedokážu si představit, jak by dopadla-chudák postel, kdyby si na ní Bells sedla. Já jsem stál a čekal na rozkaz. Poprosila mě, ať ji podám věci. Nasměrovala mě k velké šatní skříni. Jako bych ji mohl přehlédnout. Ukázala mi na kalhoty a mikinu co chtěla na sebe. Mimochodem, hrozně jí to slušelo v tom, co měla na sobě. Položil jsem to vedle ní a culil se jak Jarda. Bylo mi jasné, že sama si to asi neoblékne.

„Jak si to hodláš obléct?“ zeptal jsem se a začal se smát. Zoufale na mě pohlédla a to byl asi pokyn.

„No nějak to zvládneme“ řekl jsem.

„promiň“ zašeptala. Ona je blázen. Kdyby jen tušila, že mi to vůbec nevadí.

I když věděla, že nemá šanci. Začala si rozepínat levou rukou knoflík u kalhot. Já ji s úsměvem pozoroval a čekal, kdy to vzdá.

„Počkej“ už jsem nevydržel, sledovat jak se trápila a tak jsem ji odtáhl její ruku z kalhot. Ani se nezarazila nad teplotou. Je divná. „Já to udělám“ zašeptal jsem a začal jí rozepínat knoflík. Bylo to hned, a bylo by to ještě dřív, kdybych tu chvíli nechtěl protáhnout. Trochu se nadzvedla a levačkou si stáhla rifle ze zadku. Nic jsem samozřejmě neviděl přes delší mikinu. Sesunula se hned zpět na postel, jakoby právě uběhla maraton. Byla mezi náma vzrušující atmosféra. Od ní jsem to nechápal, když podle ní vypadám, jako bych měl každou chvíli umřít. Moc jsem nad tím neuvažoval, poněvadž se mi rozdrnčel mobil. Hned jsem to vzal.

„Edwarde Cullene. Jak se opovažuješ?? To nebohé děvče. Můžeš nás ohrozit! Můžeš ji zabít. U ní doma! Já myslela, že se ti líbí!! Jenomže chlapeček má chuť na sex. Tak jeden člověk nevadí co??“ Čím více žvatlala, tím více jsem se usmíval a mrkl jsem na Bellu, aby se uvolnila. Pane bože, co jí přimělo myslet si, že chci s Bellou spát. Jo už mi to došlo, viděla, jak ji svlíkám.

„Né Alice není to tak jak si to viděla“ řekl jsem ji, hned jak mi to došlo.

„háá, řvala poněkud klidněji. „A jak tedy. To mi vysvětli chlapečku. Ty s Bellou v jejím pokoji, svlíkáš ji její zašpiněné oblečení. Edwarde, ty ses s ní pral někde v lese? Co ji chceš udělat? Ona se nebránila, ty si jí dal nějaké prášky, že jo??“ Řvala dál, asi se zbláznila. Tak jsem se rozhodl ji umlčet ale takovým způsobem, aby Bella nic nepoznala.

„ Ne, ne, ne! Jsi blázen, to bych neriskoval. No, Bella si zlomila ruku, víš. Spadla za schodů a pěkně se vyválela v blátě. Jo, no teď se ji snažím pomoct z oblečení, abychom mohli do nemocnice.“

Postupně, jsem svojí řečí vyvrátil všechny její pochybnosti. A ona se začala omlouvat. Tak jsem to vypnul.

„Promiň, to byla Alice“ To jí asi došlo.

„ Co chtěla?“ Byla zvědavá, ale ta otázka mě naprosto vykolejila.

„ Neuklidil jsem si pokoj" plácl jsem první, co mě napadlo, a byla to teda pěkná blbost. Zatvářila se pochybovačně a tak jsem pokračoval.

„Nemá ráda nepořádek a…“přerušil jsem to, než jsem se do toho stihl úplně zamotat a změnil jsem téma: „… tak Tě oblečem a hurá do nemocnice za Taťkou, už Tě to musí pěkně bolet.“ Řekl jsem rychle.

„Jo určitě, fakt to bolí“Chudák, nikdy jsem neměl nic zlomeného. Nedokážu si představit, jak to bolí.

Začal jsem ji oblékat kalhoty. A sem-tam si šáhl na její jemnou kůži. Né moc často, abych nevypadal jako úchyl. Ale ani né moc často, abych se nabažil. Mohl bych být jejím dvorním převlékačem, převlékat jí každý den milionkrát a neměl bych dost. Měla přivřené oči, jako by si tu chvíli užívala společně semnou. Zapl jsem jí opatrně kalhoty a pustil se výš. Začal jsem jí rozepínat mikinu, ale ona sebou najednou škubla a prudce zavřela oči. Bál jsem se, že sem jí něco udělal. Ale potom se usmála. A zase. Potom se začala nekontrolovatelně třepat. Měl jsem strach. Třepal jsem s ní. Co jí se proboha. Vypadá jako Alice, když má vizi. Ale ona přece není upír. No tak… probuď se. Zoufale jsem s ní třepal a potom si všiml, že má otevřené oči. A nahlas si oddychl úlevou.

„Ach Bello, co to bylo, vypadala jsi jako Alice když“ Kurňaaa

„…když nemám uklizený pokoj.“ Napadlo mě. Musí si o mě myslet, že jsem debil. Nad něčím uvažovala a najednou vyhrkla:

„ Ale nic, to já tak někdy upadnu do mikro-spánku“ Tak s touhle holkou něco nehraje. Mikro-spánek. To určitě. Nechám to plavat, ale večer se zeptám Carlisleho a pěkně si všechno zrekapituluju.

„Bello, vždyť ses celou dobu třásla“ zkusil jsem.

„Zdál se mi škaredý sen, a navíc mě bolí ta ruka“ Zdál se jí škaredý sen ... Hm…

„Jo ruka“ uvědomil jsem si. Pomalu jsem jí sundal tu mikinu, oblékl druhou, modrou. Tu co jsem sám vybral. A vydali jsme se k autu. Očividně si oddychla, když už z žádných schodů nespadla. Byla roztomilá. Vyjeli jsme směr nemocnice. Koukla se na tachometr a já sledoval její výraz. Většina lidí by se poblila, nebo by řvali, ať zpomalím. Ona ne. Jenom se usmála a zeptala se mě, jestli mám rád rychlou jízdu.

„Miluju to. Ale jestli je ti špatně, nebo ti to vadí tak řekni“ Uvědomil jsem si, že i přesto, že se směje, jí to nemusí dělat dobře. A jenom mě nechce urazit, nebo rozhodovat o mém autě.

„nevadí, mám to ráda. Jo a mohla bych otevřít okno?“ Nééé, otevřít okno né. Já se těšil, jak mi její krásná vůně provoní auta a ona chce otevřít okno?! Naposledy jsem se zhluboka nedechl a užíval si její krásné vůně, než se smíchá se vzduchem zvenčí. A přikývl jsem jí.

Dorazili jsme do nemocnice a pomalu mířili přímo za otcem.

Kličkovali jsme nemocnicí. Věděl jsem přesně, kde mám jít. Když jsem ho přes celou chodbu uviděl, šeptl jsem Belle: „To je taťka. Carlisle“ usmála se na mě a začalo ho pozorovat. Jakoby se na něco na něm soustředila. Potom se usmála a šla zase uvolněně vedle mě. Je to vážně zvláštní děvče. Nechápu ji. Už jsme se blížili k Carlislemu a já mu kývl na pozdrav.

„Ahoj Ede, co ty tu?“

„No taťi Bella si nejspíš zlomila ruku. No určitě.“

„Ahoj Bello, já jsem Carlisle. Hned Tě prohlídnu, pojď semnou. A Ede ty tu počkej!“

Za asi 15 minut se vrátil i s Bellou, kterou ruku zdobila sádra, na kterou se pečlivě mračila. A Carlisle ji musel pošťuchovat, aby šla ke mně. Zasmál jsem se. A chtěl jsem se zeptat na ruku. Ale Carlisle začal mluvit: „Edwarde, Bella má zlomenou ruku a ještě na jednom místě naštípnutou… „ mračil se, když to říkal. „…ale jak jsem se kouknul do její karty, zjistil jsem, že to pro ní není nic nového“ zasmál se a Bella se mračila. „Tak jsme se s Bellou dohodli…“ Při slově dohodli se Bella na Carlislea podívala se zdviženým obočím a usmála se. „…že dneštní den, už vám kazit nebudu, ale minimálně dva dny nepůjde do školy. Tak si to užijte. Musím jít zkontrolovat pacienty. Tak doma Edwarde a těšilo mě Bello“ řekl.

„Mě taky a děkuju“ pípla Bella. A vydali jsme se směrem ven.

„Tak co bolí Tě ta ruka? Nechceš jít radši domů?“ navrhl jsem jí to, ale modlil jsem se, aby nechtěla.

„Ne, Ne“ řekla hned. A já se na ni zářivě usmál, obešel ji, aby si mohla zaháknout ruku do té moji. Nabídl jsem jí rámě, jako to dělají kamarádky a dělali lidé v minulém století. Zachytila se mě a mířili jsme nemocnicí k autu.

„Myslím, že město mi dneska ukazovat nemusíš. Zajdeme na jídlo a potom do kina.“ Navrhl jsem a ona souhlasila. V autě jsem jí dal ještě na výběr mezi McDonaldem a nějaké restauraci. Byla jednoznačně pro McDonald. A tak jsem tam zaparkoval a vešli jsme dovnitř.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 10. ČÁST: